Jdi na obsah Jdi na menu
 


OVVR, čili ověření vlohových vlastností retrieverů, je takovým prvním mezníkem a  zkouškou v pracovním životě psa. Zároveň je  úspěšné složení OVVR  jednou z podmínek pro uchovnění.

 

Panička měla v plánu OVVR složit v červenci 2009 v rámci výcvikového tábora v Březce. Zpočátku to prý se mnou vypadalo dobře, ale nakonec jsme na OVVR nenastoupili.

Já jsem byl celkem rád. Hrozně mě  totiž štvalo, že nemůžu přinést všechno co jsem viděl padat, no a když mě konečně pustili, tak jsem se  se toho aportu přeci nemoh hned vzdát, to je snad pochopitelný.Tak jsem ho všem kámošům začal ukazovat, myslel jsem , že by jsme se mohli i honit, ale to už na mě šla panička s výcvikářkou a bylo po srandě.  Při dalším pokusu jsem se teda ovládnul a přines jsem to paničce hned. Byli ze mě všichni nějak zmatený. O mé neúčasti na OVVR nakonec rozhodla generálka  zkoušky nosu s bažantem. Né, že bych ho nenašel, ale nějak jsem mu v záchvatu radosti utrhnul hlavičku.

Po příjezdu z tábora na mě byla panička dost tvrdá a nic mi neodpustila, cvičil jsem stále na šňůře, když jsem vylézal z vody, to bylo furt DRŽ, PUSŤ, OKLEPAT,  a tak pořád dokola.

 

Přihlásili mě na jedno z posledních OVVR v roce 2009.

Ověření se konalo pod záštitou Klubu chovatelů loveckých slídičů

25. 10. 2009 v honitbě u obce Kovářov.

Rozhodčí: L. Šeráková, M. Jedlička

 

 Nervy to byly pro paničku, já byl celkem v klidu. Bylo nás tam asi 15, já jediný flat. Počasí bylo nádherně slunečné. Jako na potvoru mi panička vylosovala č. 1, takže jsem nemohl od ostatních nic okoukat. Probíhalo to v následujícím pořadí:

 

1. Povaha:   vodili mě kolem ostatních kolegáčků a čekali, jestli budu ke všem stejně přátelský.

2. Chování po výstřelu: to jsem se konečně proběh o omrk jsem si louku

3. Nos:  tady se panička bála, ale ty srnčí nožky voněly už na dálku, nevím, proč  nechtěla, abych ty spárky přines, asi věděla, že bych je moh zase ukazovat nejdřív kámošům a ne jí.

4. Aport v terénu: no a tady  pro nás došlo na lámání chleba. Dali jsme rozhodčímu kilový aport a čekali. Pak jsem na povel vyběh, uchopil a nakonec v sedě odevzdal. Nevím, proč s tím aportem dělaj všichni takový triády. Když prostě chci, tak to umím.

5., 6.:Vodění psa na vodítku a na volno: nechodili jsme mezi stromy jako při tréninku doma, ale jen tak rovně po louce. i bez vodítka jsem se držel dobře, i když tam byla jedna moc voňavá stopa.

7. Ochota k práci na vodě: tak to mám dobrý, prostě tam skáču hlava nehlava, takže panička s rozhodčími spíš řešili, jak tu mojí vášeň  trochu korigovat. Když ale viděli moje skoky do vody ještě podruhé, potřetí a počtvrté, tak zkonstatovali, že u mě je jakýkoliv pokus o zmírnění vášně zbytečný.

8. Aport z vody: tak to byla moje parádní disciplína(dalo mi teda hodně práce, než jsem se naučil, že nemám ten aport na břehu hned plivat). Panička mě před začátkem na pokyn rozhodčích pustila do vody a tak jsem ozkoušel teplotu a trochu nepříjemné štěrkové dno rybníku. Kromě mně si to vyzkoušel jen jeden kámoš. Já to z vody přines v pohodě, ale panička mi to brala než jsem si stačil sednout, ale i tak to bylo za 4. Pak jsem se šel nudit mezi ostatní. Co se ale nestalo? Měl jsem po čertech štěstí, protože 1 kámoš do tý vody, z pro mně nepochopitelných důvodů, nechtěl. Po uplynutí limitu přišel pan rozhodčí a řekl: 

 " Můžeme poprosit toho šikovného flatíka, aby nám ten aport přinesl?"

A tak jsem tam zas vlítnul, páni rozhodčí se prý rozplývali nad skvělou chutí k práci linie Swallowsflight (to mám po tátovi), že prý je radost se na mě dívat.Podruhé jsem odevzdal v sedě, aby viděli, že to taky umím.

Takhle jsem šel pro aport ještě dvakrát. 3 psi totiž na vodě selhali.

9. Kontakt s vůdcem: tak kontakt máme v pohodě, my se s paničkou totiž máme rádi, hlavně když má u sebe tenisák, ten skutečně miluju.

10. Vrozená chuť k práci:   obojí se hodnotilo po celý průběh zkoušek

Při závěrečném vyhlášení se ukázal los č. 1 jako šťastný. Dosáhl jsem jako jediný pes plného počtu bodů a byl jsem tudíž vítězem celého klání.

Dostal jsem tašku plnou dobrot a panička měla takovou radost, že jí vydržela celý další týden a já se stal obdivovaným členem naší smečky.Bohužel si panička zapomněla foťák a tudíž nemáme o tomto krásném dni žádnou fotodokumentaci.

 

 

 

Obrazek